Takto
ji vaří Solveig v časech, kdy oheň byl jediným pánem domu, kdy
vítr rval drny ze střech dlouhých síní a kdy člověk poznával
hodnotu jídla teprve tehdy, když mu hlad ohlodal útroby až na
kost.
Pamatuji
si ten večer, jako by byl vyřezán železem do mokrého dřeva,
neboť venku se plazila mlha od močálů a po úbočích hor se táhl
déšť studený jako ruce mrtvých, zatímco já stála u černého
kotle zavěšeného nad ohněm, jehož plameny praskaly a syčely,
jako by v nich šeptali dávní duchové země, a v dlouhém domě
seděli muži navrátivší se z lesa, z lovu a z cest po
rozbouřených fjordech, unavení, promrzlí a mlčenliví, neboť
takoví bývají lidé Severu, když jim den ukáže své železné
zuby.
Nebyla
to polévka pro hodovní stoly králů ani pro zlatem zdobené síně
jarlarů, nýbrž pokrm tvrdého lidu, jenž znal cenu každého
kořene vytaženého z půdy, každé houby nalezené pod mokrým
jehličím a každé hrsti soli, která byla dražší než mnohá
přísaha, protože kdo neuměl nasytit dům v čase dlouhých nocí,
ten brzy poznal, jak zní hlad, když usedá k člověku blíž než
vlastní rodina.
Nalila
jsem tedy vodu do velikého železného kotle, jehož okraje byly
začernalé mnoha zimami, a postavila jej nad eldr (oheň),
jenž olizoval dno nádoby rudými jazyky, zatímco jsem do vařící
vody vhodila na kostky krájené jarðepli (brambory), hrst
sveppir (hub) sušených kouřem a větrem pod střechou
domu, špetku kummin (kmínu) a dvě lžíce salt
(soli), bez níž by každé jídlo chutnalo jako mrtvá země po
spálení.
A
dlouho jsem nechávala kotel zpívat nad plamenem, zatímco víko
poskakovalo pod tlakem vroucí vody a pára stoupala ke stropním
trámům jako obětina bohům, protože člověk nesmí uspěchat
pokrm z lesa, neboť houby v sobě nesou vlhkost temných hvozdů a
paměť tlející půdy, a kdo jim nedopřeje čas, tomu vydají jen
prázdnou chuť bez síly a bez duše.
Když
jarðepli (brambory) změkly a kotel zhoustl tak, že se
jeho obsah pohyboval pomalu jako bahno v mokřinách, vzala jsem
dřevěnou mísu a do ní vložila súr rjómi (zakysanou
smetanu), bílou a hustou jako zimní mlha nad fjordem, a přisypala
mjöl (mouku), již jsem rozmíchávala tak dlouho, dokud
nevznikla těžká světlá směs, která se leskla v mihotání ohně
jako měsíční světlo na ledové řece.
A
tehdy jsem ten hustý bílý proud vlévala do kotle pomalu, za
neustálého míchání dřevěnou lžící, protože kdo by smetanu
nalil bez trpělivosti a pevné ruky, tomu by se pokrm rozpadl v
kyselou hanbu, a mužové u stolu by mlčeli tím těžkým mlčením,
které bývá horší než urážka.
Deset
dlouhých minut pak kotel znovu vřel nad eldr (ohněm),
zatímco vítr bušil do stěn domu a venku štěkali psi do tmy,
jako by za hranicí světla zahlédli něco, co nepatří mezi živé,
a já cítila, jak se vůně hub, smetany a soli spojuje do jediné
těžké vůně, která dokáže vrátit sílu člověku zlomenému
zimou i únavou.
Nakonec
jsem vzala hrst čerstvého dill (kopru), zeleného a
ostrého vůní jako letní déšť na kamenech, nasekala jej na
drobné kusy a vhodila do polévky, kde se okamžitě rozlil jako
zelené runy po světlé hladině, a pak přišla chvíle, kdy se
pokrm musel vyvážit stejně pečlivě, jako se váží slova při
uzavírání krevní přísahy.
Přidala
jsem několik kapek edik (octa), aby polévka získala
ostrost podobnou severnímu větru, trochu sykr (cukru),
jenž tlumí kyselost stejně jako medovina tlumí bolest po špatných
zprávách, a nakonec ještě salt (sůl), protože sůl je
v jídle tím, čím je čest v životě válečníka, a bez ní
zůstává vše mdlé a nedokončené.
Muži
v síni už tehdy zvedali hlavy od stolů a sledovali kotel s
pohledem hladových vlků, zatímco oheň kreslil po jejich tvářích
rudé pruhy, a já věděla, že pokrm je hotov, neboť vůně byla
těžká, hluboká a pronikavá jako zpěv valkyrjur
(valkýr), když vybírají padlé na krvavém poli.
Polévka
se podávala vroucí, téměř spalující jazyk, protože pokrm ze
severních lesů nesmí být vlažný, stejně jako nesmí být slabé
srdce člověka, který chce přežít dlouhou zimu, a do každé
dřevěné mísy jsem nakonec vyklepla čerstvé egg
(vejce), jehož žloutek se pomalu ztrácel v horké polévce jako
zlaté slunce tonoucí v mlze.
Tak
jsme jedli v dlouhém domě, zatímco venku vládl déšť, vítr a
temnota, a plameny eldr (ohně) osvětlovaly jen ruce držící
misky, unavené oči mužů a páru stoupající vzhůru ke střeše,
kde se ztrácela mezi trámy očazenými mnoha zimami, a tehdy jsem
pochopila to, co lidé jihu nikdy plně nepoznají, totiž že
obyčejné jídlo může být v čase chladu a bídy posvátnější
než zlato, protože zlato člověka nenasytí, když sníh zasype
svět a noc se usadí nad krajinou jako havran na těle mrtvého.
Přihlas
se k odběru stránek Oheň a Medovina a vař s námi jako
mužové a ženy starého Severu, kteří dokázali z prostých darů
země vytvořit pokrm, jenž zaháněl hlad, tmu i strach z dlouhé
zimy.
