Pamatuji
si dlouhé zimní večery, kdy vítr přicházel od severních fjordů
jako hladový vlk a obcházel kolem stěn našich domů, zatímco
trámy skřípaly pod jeho náporem a kouř z ohniště se držel
nízko pod střechou jako přízrak starého válečníka, který se
ještě nechtěl odebrat do síní mrtvých, a právě tehdy jsem
pochopila, že člověk nepřežívá jen díky meči, síle paží
nebo přízni bohů, ale především díky ohni, kotli a prostému
jídlu, které dokáže zahnat hlad dříve, než se vkrade do kostí
a začne požírat člověka zevnitř jako tichá nemoc.
A proto dnes stojím před ohněm
stejně jako ženy severu přede mnou, ženy, jejichž ruce byly
zjizvené od železa, soli a zimy, a připravuji pokrmy jednoduché,
tvrdé a poctivé, protože právě taková jídla držela při
životě muže veslující proti bouři i děti přečkávající
dlouhé měsíce sněhu, kdy země mlčela pod ledem a Miðgarðr
(svět lidí) se zdál být opuštěný samotnými bohy.
V tomto vyprávění naleznete dva
pokrmy, prosté jako staré kamenné cesty mezi horami, avšak syté
a silné jako úder sekery do dubového kmene.
První pokrm vzniká z věcí, které
by dnešní lidé možná přehlédli jako příliš obyčejné,
přesto právě z takových surovin přežíval sever po celé
generace.
Budete potřebovat:
brauð
(chléb), tmavý a pevný jako země po dešti,
dvě pylsur
(klobásy), jejichž vůně připomíná kouř z tržišť a hostin
po návratu lodí,
jedno egg
(vejce), symbol nového dne a síly ukryté pod tenkou
skořápkou,
salt
(sůl), bez níž by maso hnilo a lidé umírali během dlouhých
zim,
padesát gramů ostr
(sýra), hutného a těžkého jako mlha nad severním mořem,
a
smjör
(máslo), které syčí na železe jako déšť dopadající na
rozžhavený kámen.
Když pokládám brauð
(chléb) na pánev, slyším v tom zvuku ozvěnu dávných síní,
kde muži seděli po návratu z moře, unavení, promrzlí a
mlčenliví, zatímco ženy obracely pokrmy na železe a tuk voněl
celým domem, protože hlad byl na severu stejně nebezpečný jako
ocel nepřítele.
Mnozí lidé dnes říkají, že mé
vaření je pomalé, ale sever nikdy nespěchal, neboť vše důležité
potřebovalo čas, stejně jako strom potřebuje dlouhé roky, aby
jeho dřevo uneslo střechu domu, a stejně jako člověk potřebuje
mnoho zim, aby pochopil cenu prostého jídla sdíleného u ohně.
A tak smažím brauð
(chléb) tři nebo čtyři minuty, dokud jeho povrch neztvrdne a
nezačne praskat jako led pod nohama poutníka, zatímco ostr
(sýr) se pomalu rozpouští do husté, horké vrstvy připomínající
zlato vytékající z nitra hory.
Kdo chce, může napsat své vlastní
rady a úpravy, protože každé ohniště má jiný plamen a každá
země jinou chuť větru, a často přemýšlím nad tím, kolik lidí
z různých koutů světa právě stojí nad svými pánvemi, zatímco
venku padá déšť, sníh nebo prach cest dalekých zemí.
Druhý pokrm je ještě prostší, ale
právě jednoduchost bývá největší silou severu.
Budete potřebovat:
dva kusy ristað
brauð (toastového
chleba),
jedno egg
(vejce),
dva plátky skinka
(šunky),
malé tómati
(rajče), červené jako krev na sněhu po ranní bitvě,
grænn
laukr (zelenou cibulku),
jejíž ostrá vůně probouzí tělo lépe než studená voda,
salt
(sůl),
svart pipar
(černý pepř), pálivý jako hněv starého jarla,
smjör
(máslo),
padesát gramů ostr
(sýra),
a trochu tómatsósa
(kečupu), sladké a kyselé připomínky jižních zemí, kam se
severští muži plavili za obchodem i válkou.
Když se smjör
(máslo) začne rozpouštět na pánvi a ristað
brauð (toastový chléb)
syčí na železe, připomíná mi to zvuk deště padajícího na
štíty odložené po boji, a tehdy člověk ví, že dům je stále
živý, protože kde praská oheň a voní jídlo, tam ještě smrt
nevešla dovnitř.
Toast smažím z jedné strany tři až
čtyři minuty a potom stejně dlouho z druhé, dokud povrch nezíská
barvu starého zlata a ostr
(sýr) nezačne vytékat po okrajích jako láva z puklin v hoře,
zatímco vůně skinka
(šunky), pepře a cibule naplní celý prostor těžkým teplem,
které člověka obalí stejně jistě jako kožešina během zimní
bouře.
Taková jídla nejsou pokrmem pro
pyšné hostiny králů, ale pro obyčejné lidi, kteří ráno
vstávají do práce, do chladu a do únavy světa, a právě proto
mají větší cenu než stoly přetékající přepychem, protože
člověk si nejvíce váží toho, co mu pomůže přežít další
den.
Až tedy příště usednete k ohni
nebo alespoň k prostému stolu pod světlem kuchyně, vzpomeňte si,
že i nejmenší pokrm může nést paměť starého severu, kde lidé
neumírali proto, že měli málo zlata, ale proto, že jim chyběl
oheň, jídlo a síla pokračovat dál.
„Betra er lítið með friði en
mikið með ótta.“
(„Lepší
je málo v pokoji než hojnost ve strachu.“)
Dobrou chuť.
