STEIKT
SVÍNAFÆTR
Veizla
Skógarins (Hostina Hvozdu)
Pamatuji
si noci, kdy se nad severními lesy zavřela obloha těžká a černá
jako starý železný štít ponechaný celé zimy v dešti, zatímco
vítr obcházel kolem langhús (dlouhého domu) s hlasem
mrtvého poutníka hledajícího cestu zpět mezi živé, a stromy ve
skógr (hvozdu) praskaly pod náporem chladu tak hluboce, až
člověk měl pocit, že samotná země pod nohama sténá bolestí
starší než lidská paměť.
A
právě v takových nocích býval rozděláván oheň.
Ne
kvůli pohodlí.
Ne
kvůli přepychu.
Ale
proto, že bez ohně člověk na severu rychle zapomíná, že je
ještě živý.
Když
se z lesů snesla noc a bohové zatáhli oponu dne přes ramena
Miðgarðr (světa lidí), položila jsem železný kotel
nad plameny a připravila svínafœtr (vepřové nožičky),
neboť právě takové pokrmy bývaly na severu nejctěnější, ne
proto, že by byly jemné či krásné, ale proto, že nesly sílu
kostí, tuku a dlouhého vaření, které dokázalo proměnit tvrdé
maso v pokrm schopný zahřát člověka až hluboko v kostech.
Staří
lidé říkávali:
"Sá
er sýður bein, gleymir eigi vetri."
("Kdo vaří
kosti, nezapomene na zimu.")
A
měli pravdu.
Protože
člověk, který jedl jen měkké maso a lehké pokrmy, býval na
severu slabý stejně jako tenký led pod první oblevou.
K
této hostině budete potřebovat čtyři silné svínafœtr
(vepřové nožičky), těžké a prorostlé vazivem jako staré
kořeny stromů prorůstající kamenitou půdou, jednu velkou laukr
(cibuli), jejíž vrstvy připomínají slzy Frigg (Frigg),
dva nebo tři listy lárviðarlauf (bobkového listu), které
nesou vůni vzdálených zemí a starých tržišť, několik kuliček
allrahanda pipar (nového koření), jež na jazyku zní
jako dávné hlasy bohů, dále svart pipar (černý pepř),
ostrý jako cesta člověka skrze život, hrst einiber
(jalovce), nesoucí dech lesa a chlad severních kopců, a samozřejmě
salt (sůl), bílý poklad moří, bez něhož by sever
dávno požíral vlastní děti hladem.
Na
potření připravte olía (olej), tekutý plamen stékající
po mase jako zlato po bronzové číši, trochu sæt paprika
(sladké papriky), rudé jako krev západu slunce nad fjordem, špetku
malað pipar (mletého pepře), ostrého jako ostří
pravdy, trochu kúmen (kmínu), jehož vůně připomíná
stezky vedoucí mokrými loukami, několik zrnek salt
(soli), tři stroužky hvítlaukr (česneku), ochránce těla
proti zimě a slabosti, a pohár světlého öl (piva),
nápoje poutníků, bojovníků a mužů sedících dlouho do noci
pod světlem ohně.
Nejprve
očistěte svínafœtr (vepřové nožičky).
Důkladně.
Pomalu.
Jako
byste z nich smývali minulost.
Na
severu se vědělo, že pokrm začíná čistotou rukou i úctou k
tělu tvora, který dal svou sílu lidem kolem stolu.
Pak
oloupejte laukr (cibuli), jednu vrstvu po druhé, jako když
člověk strhává staré lži z vlastní duše.
Teprve
potom přichází čas kotle.
Do
velkého hrnce nalijte vodu a vložte všechny dary země:
laukr
(cibuli),
lárviðarlauf (bobkové listy),
allrahanda
pipar (nové koření),
svart pipar (černý
pepř),
einiber (jalovec),
a salt (sůl).
Pak
ponořte svínafœtr (vepřové nožičky) do vody a nechte
je vařit dlouhé hodiny, dokud maso nezměkne a nezačne se
oddělovat od kostí jako staré listí od větví během podzimních
větrů.
Vývar
nikdy nevylévejte.
Nikdy.
Protože
právě v něm zůstává síla kostí, tuku a ohně.
Právě
v něm leží paměť pokrmu.
A
právě takový vývar držel lidi při životě během zim, kdy sníh
pohřbil cesty a moře zamrzalo pod ledovým větrem.
Když
byly svínafœtr (vepřové nožičky) měkké, rozdrtila
jsem hvítlaukr (česnek) pod železnou čepelí nože, až
jeho vůně naplnila celý langhús (dlouhý dům) prudce a
ostře jako hlas rozhněvané ženy, a pak jsem jej smíchala s sæt
paprika (sladkou paprikou), pipar (pepřem), kúmen
(kmínem), salt (solí) a trochou öl (piva).
Směs
byla hustá a tmavá jako bahno na okraji močálů.
Touto směsí jsem potřela maso pomalu a
pečlivě, jako by mé ruce hladily runy vytesané do starého
kamene.
Pak jsem nožičky lehce nařízla.
Ne hluboko.
Jen tolik, aby oheň mohl vstoupit dovnitř.
Protože bez ohně není proměna.
Vložila
jsem svínafœtr (vepřové nožičky) do těžkého pekáče,
podlila je öl (pivem) a trochou vývaru, přikryla a
nechala péct při silném žáru, zatímco venku noc houstla a vítr
bil do stěn domu jako nepřítel odmítající odejít.
Během
pečení jsem maso znovu a znovu podlévala výpekem a vývarem.
Tak jako člověk vrací život suchému dřevu kapkami
oleje. Tak jako matka vrací
odvahu dítěti slovem.
Tak jako oheň vrací mrtvému masu nový hlas.
A
pak přišla poslední část.
Nejkrásnější.
Odkryla
jsem pekáč a nechala plameny políbit povrch masa, dokud kůže
nezačala praskat a tmavnout do barvy starého bronzu, zatímco tuk
syčel na dně nádoby jako déšť dopadající na rozžhavené
kameny pobřeží.
Tehdy
oheň zpívá svou píseň.
Píseň
proměny.
Píseň,
která mění maso v legendu.
Když
byla hostina hotova, usedli hosté kolem ohně v kruhu, každý se
svým dřevěným talířem a rohem naplněným mjöðr
(medovinou) nebo öl (pivem), a jakmile ochutnali první
sousto, jejich unavené tváře se rozzářily tichým pochopením
lidí, kteří vědí, že alespoň pro tuto noc je hlad daleko.
Tehdy
jsem pozvedla lžíci a pronesla:
"Þessi
steik er eigi aðeins matur.
Hún er gjöf jarðar,
skógar, goða ok dýra.
Megi styrkr hennar lifa í beinum
yðar."
"Je
darem země, lesů, bohů i zvířat.
Ať její síla
zůstane ve vašich kostech.
Tato pečeně není jen jídlo."
A
když hosté dojedli poslední sousta, zavládlo v síni ticho
hluboké a klidné jako les po skončené bouři.
Jen
oheň ještě praskal.
A
hvozd venku dál bděl nad našimi sny.
