ELDSPJÓT
ÚR HRINGPYLSA
pokrm
válečníků severu, jak jej připravuje
Solveig
Pamatuji
si noci, kdy se nad fjordy roztrhla mračna a hvězdy visely nad
světem ostré a studené jako hřeby zatlučené do lebky nebe,
zatímco vítr obcházel kolem langhús (dlouhého domu) s
hlasem hladového vlka a moře v dálce bilo do skal tak prudce, až
člověk cítil jeho údery i skrze dřevěné trámy podlahy, a
právě tehdy, když se družina vracela promrzlá z cest, lovu nebo
z krvavých střetů, začínal čas ohně, masa a pokrmů, které
nebyly tvořeny pro slabé žaludky jižních kupců, ale pro lidi
severu, jejichž život byl tvrdý jako zmrzlá zem pod první zimou.
Tehdy
jsem vzala do rukou železnou spjót nál (jehlici na
špízy), dlouhou a těžkou jako zbraň mladého bojovníka, a když
jsem skrze ni probodávala maso, cibuli a chléb, měla jsem pocit,
že nepropichuji jen pokrm, ale i samotný čas, neboť stejné vůně
stoupaly z ohňů dávno mrtvých síní, kde muži pili mjöðr
(medovinu), ženy obracely maso nad uhlíky a venku padal sníh na
pohřbené lodě starých králů.
Staří
lidé říkávali:
"Eldr
man lengr en maðr."
("Oheň si pamatuje déle než
člověk.")
A
čím déle žiji, tím více vím, že měli pravdu.
K
tomuto pokrmu budete potřebovat silnou hringpylsa (točený
salám), nakrájenou na mohutné kusy, protože sever pohrdal malými
porcemi stejně jako pohrdal malými slovy, a každý špalík masa
má vypadat, jako by jej oddělila sekera berserkr
(berserka), nikoli jemný nůž vystrašeného kuchaře.
Vezměte
také laukr (cibuli), rudou a zlatou jako plameny hořící
pod oltářem Þórrovi (Thórovi), několik sušených
plómur (švestek) nebo kusů epli (jablek),
protože i mezi nejkrutějšími zimami musí člověk cítit
připomínku sladkosti života, dále tvrdé brauð
(chleby), jejichž kůrka praská pod nožem jako tenký led na
okraji fjordu, a nakonec hustou omáčku z hunang (medu),
hořčice a bylin, těžkou a lesklou jako mlha nad Niflheimr
(říší mlhy).
Přidejte
také rósmarín (rozmarýn) nebo einiber
(jalovec), protože bez vůně lesa bývá pokrm mrtvý a bez duše.
Nejprve
zapalte oheň.
Ne
malý plamen kuchyně dnešních lidí, kteří se bojí kouře a
popela, ale skutečný oheň z dřeva a uhlíků, oheň, který
praská, syčí a zpívá staré písně starší než mnohé rody.
Plamen
musí být živý.
Musí
mít hlad.
A
musí dýchat jako tvor probuzený z dlouhého spánku.
Na
severu se vědělo, že pokrm chutná jen tak dobře, jak dobrý je
oheň pod ním.
Když
se uhlíky rozžhaví do temně rudé barvy připomínající krev na
sněhu po bitvě, vezměte hringpylsa (točený salám) a
nakrájejte jej na kusy dostatečně velké, aby vydržely cestu
skrze plameny, protože malé maso se na ohni ztrácí stejně rychle
jako zbabělost v první řadě štítové hradby.
Pak
nakrájejte laukr (cibuli) na silné kusy a připravte
plómur (švestky), epli (jablka) a brauð
(chléb).
Tehdy
přichází okamžik, který jsem vždy považovala téměř za
posvátný.
Napichování
špízů.
Spjót
nál (železná jehlice) bývá v té chvíli jako osa samotného
Yggdrasill (stromu světa), kolem níž se otáčí život i
smrt.
Navlékejte
pomalu:
hringpylsa
(salám),
laukr (cibule),
plóma
(švestka),
brauð (chléb),
a znovu maso, cibuli
a ovoce, dokud se celý špíz nestane těžkým jako zbraň
válečníka vracejícího se z bitvy.
Když
byly špízy hotové, staré ženy někdy šeptaly:
"Svá
sem líf, lag fyrir lag."
"Takový je život,
vrstva za vrstvou."
A
možná právě proto chutná jídlo nejlépe tehdy, když v sobě
nese něco z lidského osudu.
Pak
vezměte hunang (med), hořčici a byliny a vytvořte omáčku
hustou jako mlha plazící se nad močály během podzimních nocí.
Potírejte
jí špízy pomalu a pečlivě, aby každé sousto neslo chuť
sladkosti, kouře i lehké hořkosti, protože bez hořkosti není
žádná opravdová síla.
Poté
položte špízy nad oheň.
A
čekejte.
Nepospíchejte.
Na
severu se vědělo, že uspěchaný člověk spálí pokrm stejně
jistě, jako uspěchaný jarl přivede svou družinu do smrti.
Poslouchejte
syčení tuku dopadajícího na uhlíky.
Poslouchejte
praskání chleba.
Sledujte,
jak laukr (cibule) tmavne a okraje hringpylsa
(salámu) získávají barvu starého bronzu.
Kouř
začne stoupat vzhůru těžký a voňavý, a tehdy se celý langhús
(dlouhý dům) naplní vůní masa, medu, jalovce a ohně.
Taková
vůně dokáže probudit i spící psy pod stolem.
Taková
vůně umlčí hádky.
A
taková vůně přiváděla hladové muže ke stolům po stovky zim.
Když
byly špízy hotové, položila jsem je na těžké dřevěné prkno,
posypala sjávarsalt (mořskou solí) a vedle postavila
misky s omáčkou hustou a tmavou jako voda pod noční lodí.
Pak
jsem pozvedla roh s mjöðr (medovinou) a síní se rozlehl
smích hluboký jako hrom nad fjordem.
Muži
jedli mlčky.
Jen
oheň mluvil.
A
venku se noc dál opírala do stěn domu jako starý nepřítel,
který nikdy neunaví svou nenávist.
Tehdy
jsem pronesla slova, která kdysi říkávala moje matka:
"Et,
ferðamaðr, ok lát eld vakna í blóði þínu."
"Jez,
poutníče, a nech oheň probudit se ve tvé krvi."
Protože
tento pokrm není jen maso na železe.
Je
to chvála plamenům, kouři, zimě, hladu a lidem, kteří přežili
sever navzdory všemu.
Ať
vás tyto špízy drží pevně, až se svět začne pod vašima
nohama otáčet jako loď v bouři.
Skál
na zdraví.
