ELDSPJÓT
ÚR HRINGPYLSA Á VÍKINGA VÍSU
Vyprávění
z kuchyně Solveig tvůrkyně chutí z pobřeží studených moří
Pamatuji
si večery, kdy slunce umíralo za horami pomalu a krvavě, jako
raněný válečník ponechaný na sněhu po skončené bitvě,
zatímco nad fjordy táhl kouř z ohnišť a moře pod útesy dunělo
hlubokým hlasem, jenž zněl, jako by se pod hladinou převalovali
dávní obři spící od počátku věků, a právě tehdy se lidé
shromažďovali před langhús (dlouhým domem), unavení po
práci, lovu i plavbách, aby se najedli, napili a alespoň na
krátkou chvíli zapomněli, že sever člověku nikdy nesliboval
dlouhý život ani klidnou smrt.
Tehdy
jsem rozdělávala oheň.
Ne
malý plamínek dnešních kuchyní, které se bojí kouře, popela a
skutečného žáru, ale oheň hladový, syčící a prudký jako
hněv Þórra (Thóra), oheň, který praskal pod železným
roštem a plival jiskry do večerního vzduchu, zatímco muži seděli
kolem stolů s rohy plnými öl (piva) a čekali na maso
stejně trpělivě, jako čekají havrani na mrtvé po bitvě.
Staří
lidé říkávali:
"Eldr
mettar eigi aðeins maga, heldr einnig minni manna."
"Oheň
nesytí jen žaludek, ale i paměť lidí."
A
měli pravdu.
Protože
některé vůně zůstávají v člověku déle než slova.
K
tomuto pokrmu budete potřebovat silnou hringpylsa (točený
salám), nakrájenou na mohutné kusy nebo stočenou do těžkých
spirál připomínajících hady vytesané na starých runových
kamenech, dále rauðr laukr ok gulr laukr (červenou i
žlutou cibuli), jejichž vůně se v ohni mění z prudké na
sladkou jako hlas ženy po dlouhém smutku, několik kusů epli
(jablek) nebo sušených plómur (švestek), protože
severané věděli, že i mezi kouřem, krví a solí musí člověk
najít trochu sladkosti, jinak mu srdce ztvrdne dříve než zimní
zem.
Připravte
také tvrdé brauð (chleby), které vydrží žár ohně
stejně pevně jako loď vydrží bouři, dále omáčku z hunang
(medu), hořčice a bylin, těžkou a lepkavou jako mlha nad
Niflheimr (říší mlhy), a nakonec rósmarín
(rozmarýn) či einiber nál (jalovcové jehlice), protože
bez vůně lesa bývá pokrm mrtvý a prázdný jako opuštěný
hrob.
Nejprve
rozpalte ohniště.
Nechte
dřevo praskat.
Nechte
uhlíky rozžhavit se do barvy staré krve.
A
poslouchejte.
Každý
skutečný pokrm začíná zvukem ohně.
Pokud
chcete ctít ducha starého severu, nepoužívejte slabý plamen
dnešních sporáků, ale skutečné dřevo a železo, protože
severané věřili, že kouř nese chuť lesa a že plamen očišťuje
jídlo stejně jako utrpení očišťuje člověka.
Pak
vezměte hringpylsa (točený salám) a nakrájejte jej na
velké kusy.
Nešetřete
velikostí.
Na
severu nebylo místo pro malé porce ani pro malé sny.
Kusy
masa musí být dost silné, aby vydržely žár uhlíků a syčení
tuku, které začne okamžitě poté, co dopadnou nad plameny.
Nakrájejte
také laukr (cibuli) na mohutné díly, protože tenká
cibule se na ohni rozpadá stejně rychle jako zbabělec pod pohledem
nepřítele.
Poté
přichází chvíle, kterou jsem vždy milovala nejvíce.
Navlékání
špízů.
Vezměte
železnou spjót nál (jehlici na špízy), dlouhou a těžkou
jako mladé válečné kopí, a začněte pomalu probodávat
jednotlivé vrstvy pokrmu.
Nejdříve
hringpylsa (salám).
Poté laukr (cibule).
Pak
plóma (švestka) nebo epli (jablko).
A
nakonec kus brauð (chleba), který do sebe později nasákne
tuk, kouř i sladkost medu.
A
znovu.
Maso.
Cibule.
Ovoce.
Chléb.
Dokud
celý špíz nevypadá spíše jako zbraň než jídlo.
Když
jsem skrze železnou spjót nál (jehlici) probodávala
maso, cibuli a chléb, často jsem měla pocit, že nepropichuji jen
pokrm, ale i samotný čas, protože stejné pohyby vykonávaly ženy
severu dávno přede mnou, zatímco venku padal sníh na pohřební
lodě a moře požíralo pobřeží stejně hladově jako dnes.
Pak
připravte omáčku z hunang (medu), hořčice a bylin.
Přidejte
trochu blóðberg (tymiánu) nebo rósmarín
(rozmarýnu), protože vůně bylin dokáže proměnit obyčejné
maso v pokrm hodný síně.
Omáčka
musí být hustá.
Musí
stékat pomalu.
A
musí se lesknout ve světle ohně jako jantar nalezený na pobřeží
po bouři.
Potírejte
jí špízy pečlivě, aby každé sousto neslo chuť sladkosti,
kouře, soli a lehké hořkosti, neboť bez hořkosti člověk nikdy
plně nepochopí sladkost života.
Pak
položte špízy nad plameny.
A
čekejte.
Nepospíchejte.
Na
severu se vědělo, že netrpělivý člověk spálí jídlo stejně
jistě, jako netrpělivý jarl zničí svou družinu.
Poslouchejte
syčení tuku dopadajícího na uhlíky.
Sledujte,
jak laukr (cibule) černá na okrajích do lehkého karamelu
a brauð (chléb) tvrdne a křupá jako suché větve pod
nohama poutníka v zimním lese.
Kouř
začne stoupat vzhůru těžký a voňavý.
Muži
zvednou hlavy od stolů.
Psi
pod lavicemi se probudí.
A
celý langhús (dlouhý dům) i prostor před ním se naplní
vůní, která člověku připomene, že ještě stále žije.
Když
byly špízy hotové, položila jsem je na těžká dřevěná prkna,
posypala sjávarsalt (mořskou solí) a vedle postavila
misky s omáčkou hustou jako severní mlha.
Pak
jsme nalili mjöðr (medovinu) a öl (pivo) do rohů
zdobených kovem a síní i dvorem se rozlehl smích hluboký a těžký
jako hrom valící se nad fjordem během podzimní bouře.
Muži
pili.
Ženy
obracely maso nad uhlíky.
A
oheň mluvil svým starým jazykem, kterému lidé rozumějí už od
chvíle, kdy poprvé usedli kolem plamenů v temnotě světa.
Tehdy
jsem pozvedla roh s mjöðr (medovinou) a pronesla:
"Et,
ferðamaðr, ok lát eld lifa í blóði þínu."
"Jez,
poutníku, a nech oheň žít ve své krvi."
Protože
tento pokrm není jen maso na železe.
Je
to vzpomínka na sever.
Na
hlad.
Na
oheň.
Na
lidi, kteří přežili dlouhé zimy díky tomu, že seděli spolu u
jednoho stolu.
Skál
na zdraví.
