KJÖTBOLLAR
Í ELDRAUÐRI SÓSU OK JARÐEPLA STAPPA
"Pamatuji noc, kdy vítr přicházel
od severních fjordů tak studený, že i dřevo v dlouhém domě
praskalo bolestí, jako by v jeho letokruzích znovu ožívaly dávné
zimy, a tehdy jsem stála u železného kotle, zatímco muži seděli
kolem ohně s rohy plnými mjöðr (medoviny), jejich tváře
byly rozpůlené mezi světlem plamenů a tmou síní, a já věděla,
že hostina musí být silná, těžká a sytá jako sama země
Miðgarðr (Midgard), jinak noc člověka rozlomí stejně
snadno jako zmrzlé dřevo pod sekerou."
Vzala jsem velkou dřevěnou mísu,
těžkou a poznamenanou mnoha zimami, v níž už přede mnou míchaly
maso ženy, jejichž jména dávno odnesl vítr nad moře, a do
jejího dna jsem rozbila jediné hænsna egg (slepičí
vejce), jehož žloutek se rozlil jako malé slunce umírající v
ranní mlze, a metličkou jsem jej šlehala tak dlouho, dokud se
nezměnilo v zlatavou pěnu připomínající rozbouřenou vodu pod
útesy severu.
Poté jsem přidala pět set gramů
nautahakk (mletého hovězího masa), rudého a těžkého
jako čerstvě rozťaté tělo býka obětovaného bohům, a dlouhou
dřevěnou lžící jsem maso obracela a drtila, dokud se vejce
nespojilo s krví a tukem v jedinou soudržnou hmotu, z níž už
tehdy stoupala vůně budoucí hostiny.
Vedle ohně ležel svazek steinselja
(petrželky), zelený jako krátké severní léto, a já jej
nasekala tak jemně, že drobné lístky připomínaly mech rozdrcený
pod nohama poutníka bloudícího lesy Jötunheimr (říše
obrů), načež jsem většinu vhodila do masa a zbytek si ponechala
stranou, protože i ten nejtvrdší pokrm potřebuje na konci trochu
zeleně, aby člověk nezapomněl, že země ještě žije.
Na železnou pánev jsem nalila
ólífuolía (olivový olej) a přidala kus smjör
(másla), které se pod žárem rozteklo jako tuk na obětním
kameni, zatímco jsem krájela jeden velký laukr (cibuli)
na malé kostky, jejichž ostrá vůně štípala oči stejně jako
kouř z mokrého dřeva během podzimních bouří.
Když cibule dopadla na rozpálené
železo, pánev zasyčela hlasem podobným hadům ukrytým pod kořeny
Yggdrasill (Yggdrasilu), a já ji pomalu obracela, dokud
nezískala zlatavou barvu starého jantaru, protože cibule musí
změknout trpělivostí, stejně jako člověka obrušují roky
hladu, válek a dlouhých cest.
Poté jsem jemně nasekala dva
stroužky hvítlaukr (česneku) a vhodila je do pánve, kde
se jejich vůně spojila s cibulí v těžký kouřový dech
připomínající hostiny dávných jarlarů, a lehce jsem směs
osolila salt hafsins (solí moře), protože bez soli bývá
jídlo mrtvé jako tělo ponechané sněhu.
Osmaženou směs jsem přidala k masu
a poté jsem jemně nastrouhala sto padesát gramů mozzarella
ostr (mozzarelly), která pod prsty padala do mísy jako čerstvý
sníh na tmavou zem, a nakonec jsem přidala svartur piparr
(černý pepř) a dvě lžíce brauðmylsna (strouhanky),
aby směs získala pevnost válečníka stojícího proti větru
severních moří.
Pak jsem odložila lžíci a ponořila
ruce přímo do masa, protože žádný pokrm nevzniká správně
skrze železo nebo dřevo, ale skrze ruce, jejichž prsty nesou paměť
ohně, kouře a každodenní práce, a míchala jsem směs tak
dlouho, dokud nebyla hladká a těžká jako mokrá hlína po dešti.
Vedle ohně už čekal velký hrnec s
jarðepli (bramborami), které jsem oloupala a nakrájela na
mohutné kusy, protože drobné kusy jsou jídlem slabých a
nemocných, nikoli lidí severu, a když voda začala vřít, přidala
jsem do ní hrst soli a nechala brambory vařit tak dlouho, dokud
nezměkly jako staré dřevo dlouhého domu po mnoha zimách.
Ze směsi masa jsem vytvářela malé
kjötbollur (masové koule), pevné a hladké jako kameny
omleté mořem, a na rozpálené pánvi jsem je smažila dozlatova,
zatímco tuk prskal kolem a vůně masa plnila síň tak silně, že
muži přestávali mluvit a jen zvedali hlavy jako hladoví vlci
ucítivší krev.
Mezitím jsem připravovala omáčku,
protože právě omáčka odděluje obyčejné jídlo od hostiny
hodné dlouhého domu.
Do malého železného hrnce jsem
nalila tři sta mililitrů rauð tómata (rajčat ve vlastní
šťávě), rudých jako krev na sněhu po zimním boji, a přidala
dvě velké lžíce hunang (medu), jehož sladkost
připomínala poslední teplý den před příchodem mrazů.
Vymačkala jsem šťávu z poloviny
sítróna (citronu), přilila čtyři lžíce soja sósa
(sójové omáčky) a přidala svartur piparr (černý
pepř), múskat (muškátový oříšek), kanill
(skořici) a engifer (zázvor), jejichž vůně se nad ohněm
spojily v těžký, ostrý a sladký dech připomínající tržiště
dalekých zemí, kam severští obchodníci dopluli skrze bouře a
smrt.
Když byly kjötbollur
(masové koule) opečené, přidala jsem k nim další dva stroužky
hvítlaukr (česneku), krátce vše promíchala a zalila
rudou omáčkou, jejíž barva připomínala západ slunce nad
fjordem plným krve po bitvě.
Nakonec jsem přilila nauta seyði
(hovězí vývar), pánev přikryla a nechala vše dusit v pomalém
žáru, zatímco oheň praskal a muži v síni pili další rohy
mjöðr (medoviny), protože dobré jídlo potřebuje čas
stejně jako člověk potřebuje roky, aby pochopil cenu života.
Když jarðepli (brambory)
změkly, slila jsem vodu a začala je drtit dřevěným tloukem,
dokud se nezměnily v hustou páru vonící zemí, a poté jsem
přidala sto mililitrů teplého mjólk (mléka), aby kaše
získala jemnost, která kontrastuje s tvrdostí masa a ohně.
Po patnácti minutách dušení jsem
do omáčky vhodila zbytek steinselja (petrželky) a celá
síň se naplnila vůní tak silnou, že i unavení poutníci zvedali
hlavy od stolů, protože věděli, že hostina konečně přišla.
A když jsem položila dřevěné mísy
na stůl, plné kjötbollur í eldrauðri sósu (masových
koulí v ohnivě rudé omáčce) vedle husté jarðepla stappa
(bramborové kaše), slyšela jsem jen praskání ohně, hluboké
oddechy hladových mužů a tiché mlčení těch, kdo poznali, že
některá jídla nejsou pouhým pokrmem.
Jsou vzpomínkou.
Jsou návratem k ohni.
Jsou silou, která drží člověka
při životě během dlouhé severní noci.
A tehdy jsem pozvedla dřevěnou lžíci
a pronesla:
"Eta, ferðamaðr…
því
enginn lifir af veturinn án elds, matar ok minninga."
Jez, poutníče…
protože
nikdo nepřežije zimu bez ohně, jídla a vzpomínek.
