Křupavá sýrová kolečka ve vajíčku

Stökkar Osthringir í Eggi

Pamatuji si večery, kdy se nad střechami dlouhých domů válel kouř těžký jako staré kletby a vítr přicházel od fjordů s takovou silou, že dřevěné trámy sténaly jako ranění muži po bitvě, zatímco já seděla poblíž eldr (ohně) a v rukou obracela staré brauðhleifr (rohlíky), tvrdé a okoralé, jejichž kůrka už dávno ztratila měkkost čerstvě upečeného chleba, ale stále v sobě nesla sílu obilí, práce lidských rukou a paměť polí, po nichž chodili lidé dávno mrtví, a tehdy jsem znovu pochopila, že v síních Severu se nic neodhazuje lehkomyslně, protože kdo pohrdá jídlem, ten pohrdá potem vlastního rodu.

Nebyla to hostina králů ani pokrm, o němž by pěvci skládali ságy v síních jarlarů, nýbrž prosté jídlo žen dlouhých domů, které dokázaly i ze starého pečiva vytvořit pokrm tak sytý a voňavý, že umlčel hlad rychleji než džbán medoviny, a právě taková jídla bývají v časech zimy cennější než drahé maso přivezené z dalekých krajů.

Říkali jsme tomu Stökkar Osthringir í Eggi (křupavá sýrová kolečka ve vajíčku), neboť po usmažení byla jejich kůrka tvrdá a zlatá jako štít válečníka vystavený mnoha zimám, zatímco uvnitř se skrývala měkká horká síla roztaveného sýra, která vytékala mezi prsty jako tuk z čerstvě pečeného masa.

A tak jsem vzala staré brauðhleifr (rohlíky), nejlépe ty, které už dva nebo tři dny ležely na polici poblíž ohně a jejichž povrch ztvrdl natolik, že se dal krájet bez drobení, a dlouhým nožem jsem je rozřezala na silná kolečka, každé asi na šířku palce, zatímco venku za stěnami domu kvílel vítr a v kouři pod střechou se ztrácel pach mokrých kožešin a deště.

Poté jsem vzala bráðinn ostr (tavený sýr), hustý a vláčný jako tuk z kotlíku po dlouhém vaření, a roztírala jej po polovině koleček tak pečlivě, jako když člověk vyplňuje runy černou barvou před obřadem, protože sýrem se ta kolečka nejen spojovala, ale také jim dávala sílu a chuť, bez níž by celé jídlo bylo jen suchou připomínkou chleba.

Když jsem chtěla, aby pokrm měl ostřejší a hlubší sílu, přisypala jsem dovnitř také trochu harðr ostr (tvrdého sýra), někdy reyktr ostr (uzeného sýra), jindy zase ostrého cheddar ostr (čedaru), jehož vůně byla těžká jako kouř z uhlíků, a pak jsem druhým kolečkem přiklopila to první a pevně je přitlačila k sobě, až sýr vystoupil po okrajích jako hustá smůla vytékající z poraněného stromu.

Tak vznikaly malé sýrové štíty, pevné a těžké v dlani, připravené na oheň a tuk.

Vedle ohniště jsem pak rozbila několik egg (vajec) do hluboké mísy z tmavého dřeva a šlehala je tak dlouho, dokud se žloutky nespojily s bílkem v hustou žlutou řeku, do níž jsem přisypala salt (sůl) a drcený svart pipar (černý pepř), ostrý jako slova člověka, který už viděl příliš mnoho smrti.

Někdy jsem přidala i trochu oregano (oregána) nebo nasekaný graslaukr (pažitku), protože byliny dokážou probudit jídlo stejně jako válečný roh probouzí muže před bitvou.

A když bylo vše připraveno, položila jsem železnou pánev nad eldr (oheň) a nechala rozpustit kus svínafeiti (sádla), které začalo syčet a prskat, až se jeho vůně rozlila po celé síni a muži sedící podél stěn začali zvedat hlavy jako hladoví vlci, kteří ucítili krev.

Pak jsem sýrová kolečka ponořovala do rozšlehaného egg (vajíčka), ale ne příliš dlouho, protože kdo nechá chléb nasáknout příliš hluboko, tomu se rozpadne jako slabý muž pod tíhou strachu, a hned nato jsem je kladla do rozpáleného tuku, kde začala prudce syčet a tmavnout do zlaté barvy podobné podzimnímu slunci nad mokrými lesy.

Smažila jsem je zprudka z obou stran, dokud povrch nebyl tvrdý a křupavý jako čerstvě vypálený štít, zatímco uvnitř se ostr (sýr) měnil v hustou horkou řeku, která po rozkrojení vytékala ven a pálila prsty i jazyk, a právě tehdy bývalo v síni největší ticho, protože hladoví lidé nemluví, když před nimi leží dobré jídlo.

Hotová kolečka jsem pokládala na kus látky nebo hrubého papíru, aby odsál přebytečný tuk, a pak jsem je nosila na stůl ještě horká, zatímco pára stoupala vzhůru k očazeným trámům a oheň kreslil po stěnách dlouhé rudé stíny.

Jedli jsme je s čerstvou grænmeti (zeleninou), někdy s kyselou omáčkou, jindy s domácí sósa (tatarkou), ale mnohdy i samotné, protože když je člověk hladový a venku řve zimní noc, nepotřebuje složitou hostinu, nýbrž jídlo, které zasytí tělo rychle a poctivě.

Mnozí se mne ptali: "Solveig, lze dovnitř vložit i maso?" A já jim odpovídala, že ano, neboť několik plátků skinka (šunky) dokáže učinit pokrm ještě těžším a sytějším, zvláště pro muže vracející se z lesa nebo z moře, kde vítr vysává sílu z kostí rychleji než nemoc.

Jiní se zase ptali: "Co učinit, aby se kolečka nerozpadla?" A tehdy jsem jim říkávala, že člověk musí pevně přitlačit obě poloviny k sobě a nesmí je nechávat dlouho ležet ve vajíčku, neboť přílišná slabost a váhavost ničí jídlo stejně jistě jako ničí člověka v boji.

A když se někdo tázal, zda lze použít jiné pečivo než brauðhleifr (rohlíky), odpovídala jsem, že Sever neplýtvá ničím, co lze ještě proměnit v pokrm, a tak lze použít téměř jakýkoli chléb, housky či starší pecny, pokud je v nich ještě síla obilí a nejsou sežrány plísní či časem.

Taková byla jídla severních síní, jednoduchá a tvrdá jako život sám, a přesto schopná zahnat hlad, spojit rodinu kolem ohně a vrátit sílu lidem, kteří celý den zápasili s větrem, zimou, lesem a mořem.

A proto pravím, že i starý brauðhleifr (rohlík), který by lidé jihu odhodili psům nebo do bláta za domem, může být v rukou trpělivé ženy proměněn v pokrm hodný dlouhého domu, neboť skutečné umění kuchyně neleží v přepychu, nýbrž v tom, zda člověk dokáže z prostých věcí vytvořit teplo, vůni a sílu pro ty, kteří usedají k ohni po dni plném chladu a námahy.