SVEPPIR
Í SMJÖRI MEÐ HVÍTLAUKR OK JURTIR
Recept
Solveig ze severních hvozdů
Pamatuji
si podzimy, kdy mlha visela mezi smrky tak těžce, až se zdálo, že
celý skógr
(les) přestal dýchat, a země pod nohama byla nasáklá deštěm,
zetlelým jehličím a starou vůní hub, která stoupala z půdy
jako dech dávno mrtvých lovců, jejichž jména už nikdo
nevyslovoval, a právě tehdy jsem vyrážela hluboko mezi stromy s
košem na zádech a nožem zavěšeným u pasu, protože houby se na
severu nesbíraly pro zábavu ani pro přepych, ale proto, že les
dokázal během chladných měsíců nakrmit člověka lépe než
pole spící pod mrazem.
Staří
lidé říkali:
"Skógr
gefr eigi þeim er hrópar, heldr þeim er hlýðir."
"Les
nedává těm, kdo křičí, ale těm, kdo naslouchají."
A
proto jsem při sběru sveppir
(hub) vždy mlčela.
Naslouchala
jsem větru v korunách stromů, praskání větví pod nohama a
vzdálenému křiku havranů, kteří často vědí více než lidé,
a někdy jsem měla pocit, že les sleduje každý můj krok stejně
pozorně, jako člověk sleduje cizince vstupujícího do síně
během zimní noci.
K
tomuto pokrmu budete potřebovat půl kilogramu čerstvých sveppir
(hub), nejlépe silných hrísveppir
(hříbků), ale poslouží i holusveppir
(holubinky) či skógarsveppir
(žampiony), protože každá houba nese jiný pach půdy a jinou
chuť deště, pod nímž vyrůstala.
Dále
vezměte dvě lžíce smjör
(másla), zlatého a těžkého jako tuk stékající z pečeného
masa během zimních hostin, dva stroužky hvítlaukr
(česneku), ostrého a prudkého jako slova rozhněvané ženy, jednu
snítku blóðberg
(tymiánu), jehož vůně připomíná kamenité stráně severních
pobřeží, a větvičku rósmarín
(rozmarýnu), byliny silné a hořké jako vzpomínky starých
válečníků.
Budete
potřebovat také gróft
salt (hrubozrnnou sůl),
bez níž by sever dávno zemřel hlady, ferskt
pipar (čerstvý pepř),
jehož štiplavost probouzí tělo stejně prudce jako ranní mráz,
a nakonec steinselja
(petrželku), zelenou a svěží jako krátké léto mezi dvěma
dlouhými zimami.
Když
se vracím z lesa s košem plným sveppir
(hub), bývám promrzlá až do kostí, ale právě tehdy chutná
jídlo nejlépe, neboť hlad a chlad činí člověka pokorným a učí
jej vážit si i prostého pokrmu.
Houby
nejprve očistěte.
Pomalu.
Ne
hrubě a bezmyšlenkovitě jako lidé, kteří nerozumějí tomu, co
drží v rukou.
Odstraňte
z nich mech, hlínu a zbytky lesa, ale neutopte je ve vodě, protože
sveppir
(houby) jsou děti vlhké země a příliš vody jim bere jejich sílu
i vůni.
Poté
je nakrájejte na plátky silné tak akorát, aby při smažení
nezmizely jako mlha pod ranním sluncem.
Na
železnou pánev položte smjör
(máslo) a nechte jej rozpouštět pomalu, dokud nezačne syčet a
vonět tak hluboce, že se celý dlouhý dům naplní teplem
připomínajícím návrat lidí domů po dlouhé plavbě.
Pak
přidejte hvítlaukr
(česnek), který předtím lehce rozmáčknete plochou stranou nože,
protože rozbitý česnek vydává svou sílu ochotněji než ten,
který zůstane uzavřený ve své tvrdosti.
Společně
s ním vložte na pánev blóðberg
(tymián) a rósmarín
(rozmarýn), a nechte je krátce rozvonět v horkém smjör
(másle), dokud se jejich vůně nezačne šířit síní jako kouř
z posvátného ohně.
Tehdy
bývá v domě ticho.
Muži
sedí u stolu, unavení po práci, ruce mají zjizvené od dřeva,
soli a železa, a jen poslouchají praskání ohně, zatímco vůně
bylin pomalu zahání chlad ze stěn domu.
Jakmile
hvítlaukr
(česnek) pustí svou sílu do másla, vyjměte jej, protože česnek
je jako prudký bojovník, který dokáže chránit pokrm, ale pokud
jej necháte v ohni příliš dlouho, obrátí svou sílu proti vám
a zhořkne.
Pak
teprve přichází čas na sveppir
(houby).
Vhoďte
je na pánev a poslouchejte to syčení.
Takový
zvuk vydává déšť dopadající na kamenné pobřeží během
podzimních bouří.
Takový
zvuk vydává tuk padající do ohně během hostiny.
A
takový zvuk slyšely ženy severu po stovky zim.
Houby
restujte několik minut, dokud nezačnou zlátnout a jejich okraje
neztmavnou jako mokrá kůra stromů po dešti, zatímco z nich
odchází voda a na pánvi zůstává jen hutná vůně lesa, másla
a bylin.
Poté
přidejte gróft salt
(hrubozrnnou sůl) a ferskt
pipar (čerstvý pepř),
ale s rozvahou, protože dobrý pokrm nepotřebuje křik koření,
stejně jako dobrý válečník nepotřebuje hlasité řeči.
Nakonec
vezměte steinselja
(petrželku), nasekejte ji jemně a posypte jí houby těsně před
podáváním, aby její svěžest prořízla hutnost másla jako
chladný vítr kouř v síni.
Podávejte
s čerstvým brauð
(chlebem), ještě teplým od pece, jehož kůrka praská pod nožem
jako tenký led na okraji fjordu.
Takový
pokrm není hostinou králů.
Je
lepší.
Protože
sytí lidi, kteří pracují, mrznou, přežívají a druhého dne
znovu vstávají.
A
právě taková jídla držela sever při životě.
"Lítill
pottur mettar oft svangan mann."
"I
malý kotel často nasytí hladového člověka."
Skál
na zdraví a dobrou chuť.