O KORUNĚ, TRNU, KRVI A BOLŠEVIKOVI NA HRADĚ

O Koruně trnu, krvi a bolševikovi na hradě,                    Svědectví Galdramadura

Nepíšu tento text jako kroniku ani jako báji.
Píšu ho jako svědectví. Viděné. Cítěné. Zapsané v době, kdy se ještě dalo mlčet, ale nebylo to správné. A tehdy mi runy vyjevily zápis, který se nečte očima.
Čte se svědomím.

O koruně, již dal vyrobit Karel IV., o koruně, jež neležela nikdy klidně.
Ani tehdy, když spočívala v temnotě komory, zamčená sedmi klíči. Nebyla to věc. Byla to smlouva. S národem. Uzavřená krví, vírou a pýchou.

V jejím zlatém křížku je zasazen trn z koruny Bílého Krista. Ne jako relikvie. Jako připomínka.
Že vláda není dar, ale zkouška, že ten, kdo ji přijme bez pokory, přijme i následek. Svědčím, že runami osudu mi bylo šeptáno, že kletba nebyla seslána. Byla přijata.

První král, jenž korunu nosil, pocítil její tíhu dřív, než mu dosedla na čelo. Nešlo o váhu kovu. Šlo o váhu rozhodnutí, která už nešla vzít zpět. Koruna si pamatuje. A pamatuje si i ty, kteří po ní vztáhli ruku bez práva. Lidé, kteří si ji nasadili v cizí hodině, s cizími úmysly. Lidé, jimž trn Bílého Krista neodpouští. Smrt nepřišla vždy hned. To by bylo milosrdné.
Přišla jako rozpad. Jako ztráta rozumu. Jako pád, který nikdo neviděl, ale všichni ho cítili.

Jedna kapitola zůstává nedopsaná, je stále otevřená a čeká. Vypráví o tom, že koruna není prokletá.
Je pravdivá.

Odhaluje, kým člověk doopravdy je, když dostane moc bez svědků. A trn zde není trestem. Je otázkou. Zapíchnutou hluboko do duše.

"Komu patří tato země?" ptá se "Tobě, nebo těm, kteří přijdou po tobě?"                                                                  Protože dokud existuje někdo, kdo touží po koruně bez odpovědnosti, kletba pro něj neskončila. Jen čeká.